Jak je také možné pochopit odkaz na nutnost zábrany uvedenou v nařízení vlády č. 362/2005 Sb. o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.
Nařízení vlády č. 362/2005 Sb. (dále jen „nařízení vlády), mimo jiné, uvádí v § 3, odstavec 4, písmeno a), že ochranu proti pádu není nutné provádět na souvislé ploše, jejíž sklon od vodorovné roviny nepřesahuje 10 stupňů, pokud pracoviště, popřípadě přístupová komunikace, jsou vymezeny vhodnou ochranou proti pádu, například zábranou^6) umístěnou ve vzdálenosti nejméně 1,5 m od okraje, na němž hrozí nebezpečí pádu (dále jen "volný okraj").
Poznámka: odkaz ^6) odkazuje na dnes již neplatný § 2 písm. m) vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích.
Běžně se v praxi setkávám s různými názory na to, co vlastně zábrana je. Právní, ani mně známé ČSN neuvádí, definici pojmu zábrana. Proto, že je v citovaném nařízení vlády odkaz na již neplatný a ničím nenahrazený právní předpis, napsal jsem MPSV podnět, ve kterém uvádím, že je potřebné v novele nařízení vlády se s touto skutečností vypořádat.
Obecně zastávám názor, že zábrana může být mechanická, optická, znázorněná barevně atd. Za jednu z možností považuji i situaci, kdy linie vhodně umístěného kotvicího zařízení (například ve vzdálenosti cca 2000 mm od volné hrany), může tuto zábranu tvořit. Pro střechy však pro tento případ platí omezení dané výškou sněhové pokrývky, která nesmí zakrývat linii kotvicího zařízení.
Navíc, toto nařízení vlády potřebu zábrany uvádí jako příklad, nikoliv jediné možné řešení. Základem požadavku je vymezení vhodnou ochranou proti pádu. Za takovou ochranou proti pádu považuji také kotvicí zařízení dle ČSN EN 795.
Při navrhování kotvicího zařízení se naše kancelář snaží u ploch se sklonem do 10°umístit kotvicí zařízení více než 2000 mm od volné hrany, aby tak bylo možné z vnitřní strany plochy přistoupit k linii kotvicího zařízení, upevnit na toto zařízení OOPP a přistoupit k volné hraně.
Tento týden jsem se setkal na jedné nové stavbě s řešením – viz přiložené obrázky, kdy ve vzdálenosti 2200 mm je umístěno zábradlí a kotvicí zařízení je ve vzdálenosti 1750 mm. Umístit zábradlí na volnou hranu střechy a mít tak kolektivní ochranu proti pádu na celé ploše nic nebrání.
Na této stavbě se mimo jiné podílel projektant, byl přítomen autorizovaný stavbyvedoucí, technik BOZP zhotovitele, koordinátor BOZP i instalační firma, která kotvicí zařízení navrhla a zrealizovala.
Nikoho nenapadlo, nebo napadlo a nechtěl si kazit zakázku (tím mám na mysli firmu, která navrhla a instalovala kotvicí zařízení), posunout zábradlí ke hraně střechy a ušetřit investorovi několik set tisíc korun. Jedná se totiž o poměrně rozlehlou střechu.
U řešení, které všichni zúčastnění na této stavbě odvedli, je nutné při pohybu vně zábradlí, zábradlí přelézt a to samo o sobě již není bezpečné. Jen obtížně lze očekávat, že pracovník se bude jistit k zábradlí a pak následně ke kotvicímu zařízení. A i kdyby tak učinil, není zábradlí staticky dostatečně únosné, aby bylo možné zábradlí použít jako místo kotvení. Zábradlí se běžně navrhuje na statickou pevnost 1 kN, ale kotvicí bod musí splňovat požadavek 12 kN.
Můj závěr: investor vynaložil mnoho prostředků na řešení, které v konečné fázi může být nebezpečné.
